4. Odmítnutí, vzdání se, zřeknutí se dědictví – možnosti, jak dědictví nepřijmout, když o něj dědic nemá zájem

Na rodině pana Rolanda R. Vám v tomto seriálu ukazujeme, jak fungují vybrané instituty dědického práva v praxi. Pan Roland je úspěšný podnikatel. Žije se svou partnerkou (paní Sabina) a svými dvěma dětmi ve věku osmi (Alois) a pěti (Žofie) let. K tomu má pan Roland ještě jedno již zletilé dítě (Servác) z předchozího chladného vztahu, se kterým ale neudržuje žádné, ani vlažné styky. Pan Roland není ženat. Pan Roland prozatím neměl sepsanou žádnou závěť ani uzavřenou dědickou smlouvu.

Přestože by jinak byly splněny všechny předpoklady dědění, může se dědic rozhodnout, že dědictví nechce nabýt. K tomu může využít následujících institutů:

• Zřekne se dědického práva ještě za života zůstavitele. A to smlouvou mezi ním a zůstavitelem, která se uzavírá formou notářského zápisu. Svého práva se může zřeknout i ve prospěch jiné osoby, ale jen pokud se tato později stane dědicem. Zřekne-li se dědic svého práva, působí to i vůči jeho potomkům.
• Odmítne dědictví po smrti zůstavitele do 1 měsíce (v delší lhůtě v případě důležitých důvodů) ode dne, kdy jej notář o tomto právu informoval a poučil ho o následcích. Odmítnutí musí mít formu výslovného prohlášení vůči notáři, který provádí dané pozůstalostní řízení. Odmítnutí nelze později odvolat, nelze ho ani ničím podmínit, či učinit jen zčásti. Nepominutelní dědicové (děti či jejich potomci) si však mohou vyhradit, že odmítají dědictví vyjma svého povinného dílu. Odmítnutí je neplatné, pokud se dědic chová tak, že chce dědictví přijmout (např. začne užívat zůstavitelův rodinný dům a auto). Dědic by také neměl odmítat dědictví s úmyslem zkrátit své věřitele, neboť ti mají právo domáhat se neúčinnosti takového jednání. Namísto dědice, který dědictví odmítne, dědí např. jeho potomci či náhradník ze závěti.
• Vzdává se dědictví po smrti zůstavitele ve prospěch jiného dědice, pokud s tím tento souhlasí. Např. v případě, kdy se dědicové v rámci rodiny dohodnou, komu má dědictví připadnout, nebo si domluví jinou výši dědických podílů, než která plyne ze zákona. Nelze se však vzdát povinnosti stanovené zůstavitelem, kterou má dědic splnit osobně (např. povinnost vydat malovanou vázu ve formě tzv. odkazu). Dědic se tímto nezbavuje ani odpovědnosti za dluhy, které jsou součástí pozůstalosti a za které bude odpovídat společně a nerozdílně s dědicem, v jehož prospěch se dědictví vzdal. Míra odpovědnosti (v plném rozsahu či jen do výše ceny nabytého dědictví) záleží na tom, zda byla, nebo ještě může být uplatněna tzv. výhrada soupisu pozůstalosti.

Příběh: Syn Servác se svým otcem nevycházel a neměl s ním dobré vztahy. ani po jeho smrti od něj nic nechtěl. Během pozůstalostního řízení jej notář informoval o tom, že je Rolandovým zákonným dědicem a že toto dědictví může odmítnout spolu s poučením, že pokud nyní odmítne, bude to mít stejné následky jako když dědictví nikdy nenabude, tj. jednoduše nebude mít postavení dědice se všemi právy a povinnostmi. Roland se tak rozhodl dědictví po otci odmítnout. Hned nazítří výslovně před tímto notářem prohlásit, že dědictví odmítá a tím pro něj byla celá věc uzavřena.